Rwanda a Burundi (stručně a výstižně)

Až do vyhlášení nezávislosti v roce 1962 byla Rwanda a Burundi spojeny v mandátní území Belgie Ruanda - Urundi, proto má etnický konflikt mezi Hutuy a Tutsiy mnoho společných znaků.

Rwanda získala v roce 1960 autonomii a volby vyhráli Hutuové. Již během voleb došlo ke krvavým srážkám mezi Hutuy a Tutsiy. Od roku 1959 bylo vyvražděno 20 000 až 100 000 Tutsiů. 28. 1. 1961 byla vyhlášena republika. Do té doby byli Tutsiové vždy zvýhodňováni, a proto po převzetí moci Hutuy muselo 150 000 Tutsiů v důsledku represí odejít do Burundi a okolních zemí. 1973 došlo k vojenskému převratu, zákazu politických stran a vládla jen jedna strana Národního revolučního hnutí pro rozvoj - MRND. Násilí však pokračovalo dál. V říjnu 1990 vtrhli do země bojovníci tutsijské opoziční Rwandské vlastenecké fronty ( FPR ) z Ugandy. Roku 1991byla přijata nová ústava a byly povoleny opoziční strany. Pod dohledem OSN začalo o rok později sestavováním přechodné vlády, která měla zajistit demokratické volby v roce 1995. Došlo však k rozporům a znovu propukly masové boje. Mírová dohoda o ukončení byla podepsána v srpnu 1993.

Burundi získalo nezávislost roku 1962. V roce 1965 se nezdařil hutuský státní převrat a to vedlo k popravě většiny hutuských politiků. V roce 1972 Tutsiové zmasakrovali na 100 000 Hutuů a roku 1988 Hutuové zahájili ozbrojené vystoupení proti Tutsiům. V reakci na to bylo 20 000 Hutuů zabito a 50 000 uprchlo do sousední Rwandy. Od 90.let se objevují náznaky liberalismu a pluralismu. V červnu 1993 se konaly první svobodné volby a vyhrála hutuská Fronta za demokracii v Burundi ( FRODEBU ).

Po smrti prezidentů Rwandy a Burundi při leteckém neštěstí v dubnu 1994 ve Rwandě, vypukla krvavá válka , zejména mezi Hutuy a Tutsiy ( jen za první měsíce bylo zabito 500 000 lidí a přes 3 miliony obyvatel uprchlo do sousedních zemí ). Hutuové ve Rwandě začali vyvražďovat Tutsie. Tato genocida byla označena za jednu z největších ve 20. stol.. Situace se zhoršila v červenci, kdy tutsijská Rwandská vlastenecká fronta vyhlásila vítězství a ovládla dvě třetiny Rwandy. V důsledku toho uprchlo na 1,2 milionu obyvatel hlavně do Zairu. Zde působí vojáci poražené rwandské armády - Ozbrojené síly Rwandy - FAR. Návrat uprchlíků umožnil letecký most Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ( UNHCR ) 1997.

Boje však pokračují neustále, nic nevede k uklidnění v obou zemích. Neustále přibývá obětí, dosud nikdo nenašel způsob, jak nesvár mezi Hutuy a Tutsiy zmírnit nebo zastavit. Poslední zprávy hovoří o připravované dohodě o ukončení konfliktu v tanzanské Arushy, ale ta je neustále odkládána.

______________________________________________________________________

_

Klíč ke genocidě (vysvětlení)

Co se vlastně roku 1994 stalo v malé lidnaté, ba přelidněné zemi s dnes mimochodem pravidelně rostoucí, ale stále velmi slabou ekonomikou? Abychom si pokud možno přesně odpověděli, musíme se vrátit do éry koloniální nadvlády. Do časů v Evropě tehdy oslavovaných pokusů řady vlivných zemí uchvátit další a další cizokrajné oblasti. Rwandu zpočátku ovládalo Německé císařství, nahrazené po prvním světovém konfliktu Belgičany. Oba podmanitelské státy postupovaly v zásadě stejně, tedy při správě území upřednostňovali ze dvou hlavních etnik, Tutsiů a Hutů, prvně zmíněné, kteří byli ve výrazné menšině (asi desetina obyvatelstva). Leč kvůli převažujícím tělesným charakteristikám lépe vyhovovali rasistickým představám podmanitelů. Objevily se polopravdy a mýty o jejich původu, přičemž v minulosti pro soužití obou skupin nepodstatná kmenová příslušnost se stala klíčem k získání výhodného sociálního postavení. A tím se přirozeně vytvářelo jisté společenské napětí… Pozoruhodný obrat ve vývoji místní pospolitosti nastal, když minoritní, majetnější Tutsiové upadli v podezření, že straní komunistickým myšlenkám, načež byli vládnoucími Evropany pro změnu podporováni Hutuové. Dřívější situací frustrovaná většina zase hleděla řádně oplatit menšině. Historie se opakovala s obrácenými znaménky, tudíž není tak úplně divu, když za hranice začali prchat příslušníci kmene Tutsi. V cizích zemích mnozí z nich vstoupili do v podstatě partyzánských jednotek, jež na samém počátku devadesátých let minulého století vpadly do otčiny, aby si vydobyly ztracené postavení. Měření sil vedlo k vystupňování propagandy ze strany dosavadní vlády prezidenta Habyarimana, jenž se sám chopil moci pučem, takže v jejím pojetí ztratili nepřátelé lidskou podobu. Získali přezdívku „švábi“. Samozřejmě, existovaly pokusy o smírné řešení. Byly učiněny konkrétní kroky ke zformování široké přechodné vlády, ale bohužel se ukázalo, že ze strany řady vlivných skupin znamenala myšlenka narovnání sporů pouhopouhou zástěrku pro další rázné kroky. Nenadálý úder, jakousi novou „bartolomějskou noc“. Při návratu hlavy státu z příslušných rokování v Tanzánii bylo její letadlo zlikvidováno protiletadlovými raketami.

100 dní inferna

Dodnes není spolehlivě prokázáno, kdo stál za zákeřným útokem, nicméně vzápětí zahájený masový, dle seznamů osob vedený útok na všechny, byť sebepokojnější Tutsie (nebo umírněné, což mohlo znamenat i k agresím neochotné Hutuy) jasně ukazuje, komu atak, při němž zahynuli dva prezidenti, jeden náčelník generálního štábu a francouzští piloti, prospěl. Do čela země pověstné svou společenskou konformitou se dostala nevýrazná postava, loutka a hekatomba mohla začít. Reálně panovala (z)vůle armády, policie, zlopověstné milice Interahamwe a dalších, neorganizovaných „dobrých lidí“, postupujících podle vzorců místně obvyklé masovosti. S tím samozřejmě souviselo vyřizování starých účtů, záští nebo silný podnět hmotné bídy čili možnost chudiny se obohatit při vraždění zpravidla bohatších tutsijských sousedů. Široká krvavá účast občanů jednoho etnika měla však, což je nutné v zájmu objektivity zdůraznit, i jiné příčiny, jelikož vskutku platilo, že kdo neočistí vlast od vředu, jako by byl nákazou sám. Černobílé hodnocení genocidy proto rozšiřuje fakt shora zmíněného zabíjení smířlivějších Hutuů, jež bylo hojné hlavně v rané fázi krajně neblahého procesu. V pojetí šovinistických extremistů se totiž jevili nevlastenecky čili zrádně, kdežto druzí byli propagandou již dávno „zbaveni lidskosti“, takže byli nazýváni „švábi“. Jenom menšina ze statisíců obětí měla „štěstí“, že zahynula kulkou, neboť málo aktérů hodně materiálně motivovaného zabíjení třímalo palnou zbraň. Většina lidí sešla ze světa skrze ostří mačet či podobných pracovních nástrojů. Likvidace často výhradně pomyslných nepřátel se stala čímsi velmi blízkým nádeničině. Zní to hrozivě, nicméně je ověřenou skutečností, že tehdejší organizátoři a štváči každodenně rozsévali po rozhlasových vlnách nenávist (zde můžeme znovu snadno odhalit zásadní vliv moderních sdělovacích prostředků na veřejné mínění). A to zvoláním: „Ahoj, dobré ráno, už jsi začal pracovat?“ Ukrutné události, které se před časem dočkaly silného uměleckého ztvárnění, v němž byla vyzvednuta hodnota stovek životů zachráněných obětavostí jediného člověka, hotelového manažera Paula Rusesabaginy, ukončil – také díky liknavosti a postrannímu i zbabělému jednání mocností, zejména „sladké Francie“ – teprve po mnoha týdnech další postup invazních tutsijských protivládních jednotek vedených Paulem Kagamem.

Od genocidy k prospěritě

Přesné údaje o počtu obětí nejsou pochopitelně k dispozici. Odhady, jež sčítají oběti přímých bojů i genocidy, docházejí k osmi stům tisícům zemřelých. Z toho asi půl milionu z minoritní skupiny. Logickým důsledkem úbytku obyvatelstva doprovázeného „biblickým“ exodem se staly všemožné trvalé ztráty a z hlediska Hutů pozbytí klíčového postavení ve společnosti usilující o vyrovnání se s minulostí. Nebude proto asi velkým překvapením, že postgenocidní Rwandská republika prezidenta Paula Kagameho, jemuž nedávno volby přiřkly druhý sedmiletý prezidentský mandát, usiluje o co největší národohospodářský vzestup (otupení ekonomicky laděných rozbrojů), zakazuje uvádět kmenovou příslušnost svých občanů, úzce spolupracuje s církví a mírotvorně vystupuje v oblasti Dárfúru. I to může být cestou, skutečnou prací na usmíření. Přestože ze šikany svých protikandidátů a 93 procent hlasů přízně veteránu občanské vojny možno vyvodit tradiční „africký“ přístup k demokracii, což staronové hlavě Rwandy vyneslo kritiku lidskoprávních organizací, nesporné výsledky a s tím související prestiž předákovi v Kigali upřít nelze.  Za jeho vlády se Rwanda přeměnila ze hřbitova a zbořeniště ve společenství usmíření, kde přes polovinu poslaneckých lavic obsadilo jemnější pohlaví, či ve skutečně rychle rostoucí ekonomiku (inspirací má být například Jižní Korea), jež u zahraničních investorů vzbuzuje důvěru. Mluví se o zázraku černého kontinentu. Samozřejmě nelze úplně vyloučit návrat přízraků (nedávných) krajních animozit, co na obdobném půdorysu sužovaly též sousední Burundi, celkově však většina nastolených trendů nasvědčuje tomu, že též geopoliticky nově orientovaná Rwanda má vysoké šance vyhnout se do budoucna přízrakům dějin.

________________________________________________________________________

Události ve Rwandě

Prvními obyvateli Rwandy byli Twaové. Žili v pralesech Rwandy jako lovci a sběrači. Twaové stále ve Rwadně žijí, ale tvoří dnes méně než jedno procento celkové populace.

1000-1500 Nové skupiny lidí migrují do střední Afriky. Jsou to Hutuové, farmáři, kteří vypalují lesní plochy, aby získali pole. Hutuové jsou ovládáni místními vládci.

1600-1800 Nová skupina vyšších lidí migruje do střední Afriky ze Súdánu a Etiopie. Jsou to Tutsiové a jsou to pastevci dobytka. Velmi brzo se z nich stávají vládci větší části Rwandy, kromě území na severu. Tato část je ovládána feudálními tutsijskými vládci. Povinností Hutuů je pracovat zdarma pro Tutsije a dodávat jim výtěžky z polí. Hutuům je na oplátku povoleno pěstovat dobytek na Tutsijské půdě a je jim zajištěna vojenská ochrana. Sňatky mezi Hutuji a Tutsiji jsou časté.

1894 Do Rwandy přicházejí první evropští objevitelé. Ve stejném roce se evropské vlády dohodly na rozdělení střední Afriky. Rwanda, současně s dnešním Burundi, se stává součástí německé východní Afriky. Aby Němci měli populaci Hutuů ve Rwandě pod kontrolou, dosazují do severní Rwandy tutsijské vládce. Podporují Tutsije i jinými způsoby - Tutsiům je poskytnuto evropské vzdělání a jsou poté nasazováni do německých kolonií jako správci a administrátoři. Tato podpora z německé strany prohlubuje rozdíly mezi Hutuji a Tutsiji.

1900-1910 Francouzští katoličtí misionáři přicházejí do oblasti. Také římskokatolická církev uznává vyšší postavení Tutsiů. To má sloužit k dalšímu zvýraznění rozdílů mezi Hutuji a Tutsiji.

1911 Odpor v severní Rwandě proti Tutsiům, Němcům a římskokatolické církvi vzrůstá. Vede to ke krátkodobým povstáním v části severní Rwandy.

1916 Během první světové války je Burundi okupována Belgičany, kteří do země vstupují ze sousedního Belgického Konga.

1918 Po porážce Německa v první světové válce přebírá vládu nad dnešní Rwandou a Burundi Belgie jako mandát Ligy Národů. Země je známa jako Ruanda-Burundi. I Belgičané podporují malou skupinu bohatých Tutsiů, kteří pracují jako správci. Hutuové jsou odstraněni ze všech mocenských pozic v Ruandě-Urundi a je jim odepřeno vyšší vzdělání. Belgičané zavádějí identifikační karty, na kterých je uváděna etnická příslušnost. Tyto karty jsou užívány po celé 20. století a pomáhají zabijákům identifikovat své oběti.

1945-1948 Po vytvoření OSN vykonává roli správce státu Ruanda-Burundi Belgie. OSN přesvědčuje Belgii, aby se ve Ruandě-Burundi zasadila o nastolení demokracie a nezávislosti.

1950-1960 Vznikají první Ruandsko-Urundské politické strany. Jsou vytvořeny na základě etnických a regionálních zákonitostí. Současně s nárůstem počtu nových politických stran mění Belgičané své zaměření a rozhodnou se podporovat Hutujskou většinu.

1959-1960 Hutujští političtí vůdci trvají na nutnosti velkých změn ve Ruadně-Urundi. Tutsijští vůdci odporují. Narůstá napětí a posléze i násilí. Hutuové se vzpírají vůli tutsijských vůdců, později jsou i proti belgickým kolonizátorům a dále proti široké tutsijské populaci. Přes 10.000 Tutsiů je zabito a dalších 120000 lidí prchá do Ugandy a dalších přilehlých zemí. Mnoho uprchlíků zůstává v Ugandě až do devadesátých let.

1961 Belgičané se rozhodli opustit Ruandu-Urundi. Burundi a Rwanda směřují k nezávislosti. Ve Rwandě se koná referendum, ve kterém je rozhodnuto zrušit tutsijskou monarchii a ustavit republiku. Gregoire Kayibanda se stává prvním prezidentem Rwandy.

1962 Burundi a Rwanda se stávají samostatnými a nezávislými státy. 1963 Tutsijští uprchlíci, kteří žijí v Ugandě a Burundi, vytvořili teroristické organizace, které útočí na Rwandu. Po těchto útocích se Hutuové bojí, že by mohli být opět ovládnuti Tutsiji. Události v sousedním Burundi potvrzují tyto obavy v myslích mnoha Hutuů. Nenávist mezi Hutuji a Tutsiji je tak stále udržována. To vede k násilnostem v prosinci roku 1963, kdy je přes 20.000 Tutsiů je zabito a dalších 150.000 utíká do Ugandy a Burundi.

1969 Konají se volby a Gregoire Kayibanda je opět zvolen prezidentem. Všechna místa v parlamentu jsou obsazena Hutujskými stranami.

1972 V sousedním Burundi dochází k rozsáhlému zabíjení Hutuů. Toto zabíjení vede k odvetným útokům na Tutsije ve Rwandě. Nejméně 5.000 lidí, většinou Tutsiů, je zabito. Oběťmi zabíjení jsou především děti školního věku. Zabíjení pokračuje i v roce 1973. Panuje všeobecné podezření, že za velkou částí těchto svárů stojí vrchní velitel armády generál Juvenal Habyarimana.

1973 Generál Juvenal Habyarimana, Hutuj ze severní Rwandy, vede vojenský státní převrat a stává se prezidentem. Veškeré politické strany jsou zrušeny.

1975-1988 Je založeno Národní revoluční hnutí pro rozvoj, které je současně jedinou povolenou politickou stranou. Volby se konají v letech 1981 a 1985 a v obou vyhrává prezident Juvenal Habyarimana. Do vzdělání a zaměstnanecké politiky jsou vneseny kvóty, které se pokouší zavést rovnocenné podmínky pro všechny etnické skupiny. Také životní podmínky lidí žijících v zemědělských oblastech se zlepšují. Mnoho mírumilovných farmářů se organizuje do zemědělských družstev, ve kterých pěstují společně stromy, sdílí nástroje a prodávají plodiny.

V tomto období narůstá konflikt mezi Hutuji ze severní a jižní Rwandy. Mnoho Hutuů z jihu odporuje vládě Hutuů reprezentované prezidentem Habyarimanou ze severu.

Rwandská vláda má též obtížné vztahy se sousedící Ugandou. Přes 250.000 Tutsijských uprchlíků žije v Ugandě a mnoho těchto uprchlíků je na vysokých postech v ugandské armádě.

1989 Padá světová cena kávy, což vede ke sníženým příjmům malých farmářů. Země se propadá do dluhů a nemůže si dovolit dovoz potravin. Hladomor postihuje většinu jižní Rwandy a umocňuje současně narůstající nespokojenost.

1990 Prezident Juvenal Habyarimana souhlasí se vznikem nových politických uskupení a s vyhlášením voleb ve Rwandě. Avšak pro rwandské uprchlíky v Uganě přišly změny příliš pozdě. Na 5000 Tutsijských uprchlíků a zaútočilo na Rwandu ze sousední Ugandy. Nazývají se Rwandskou patriotistickou frontou (RPF) a většina z nich jsou dezertéři z ugandské armády. Jejich velitelem je generálmajor Fred Rwigyema, bývalý ministr obrany v ugandské vládě. RPF prohlašuje, že ve Rwandě musí dojít k rozsáhlejším politickým reformám a že prezident Juvenal Habyarimana musí opustit svůj úřad. Po úspěšných prvních týdnech ofenzívy jsou jednotky RPF donuceny k ústupu rwandskou armádou za pomoci francouzských, belgických a zairských jednotek. V bojích je zabito přes 100.000 lidí, přes 350.000 lidí je v důsledku konfliktu přemsídleno. Mnoho Tutsiů prchá v obavě před odvetnými útoky do Ugandy.

RPF se podařilo udržet malý kousek území podél hranice s Ugandou. Zde boj pokračuje. Ve zbytku země narůstá obava z toho, jak armáda na sebe přejímá většinu politické moci země.

1992-1993 Prezident Habyarimana je donucen vzdát se většiny své moci. Je vytvořena nová vláda, ve které se o moc dělí dvě umírněné strany, ale Komitét pro ochranu republiky, extremistická a rasistická strana Hutuů, je z vlády vyloučena. Na to začátkem roku 1993 odpovídají členové této strany zabíjením tutsijských a hutujských politických protivníků v severní Rwandě. Svou činnost obnovuje také RPF. Ještě mnoho Rwanďanů je zabito a přes 900.000 je přesídleno. Mnoho uprchlíků odchází do Ugandy a Burundi.

Rwandská vláda a RPF se dohodnou na příměří a OSN posílá do Rwandy misi. Mírová smlouva je nakonec podepsána v Tanzánii v červnu roku 1993.

1994 Mírová smlouva není dodržována. Mnoho politiků, podporovaných hutujskými extremisty ze severní Rwandy, zamítá možnost sdílení moci s Tutsiji. Pokládají všechny Tutsije za podporovatele RPF. Protitutsiovskou náladu také podporují někteří politikové, radiové stanice a noviny. Vláda začala trénovat a vyzbrojovat mladé hutujské muže a tvořit z nich milice známé jako interhamwe. Vláda obdržela vojenskou pomoc z Francie. 6. dubna 1994 jsou rwandský prezident Habyarimana a burundský prezident Ntaryamira zabiti při letecké havárii v Kigali. Obvinění čelí RPF. To dává signál milicím interhamwe k započetí útoků na Tutsije a oposiční Hutuje. 500.000 lidí je během dvou následujících měsíců zavražděno. Rwanďané jsou zabíjeni svými sousedy a lidmi, kterým důvěřovali. Další prchají do Burundi, Ugandy a Tanzánie.

Se začátkem masakru stáhla OSN většinu svých vojenských pozorovatelů s odůvodněním, že mírová smlouva, jejíž dodržování měli monitorovat, je již neplatná.

Rwandská patriotistická fronta vstupuje do země a odpovídá tak na proběhlé masakry. Přes 2 miliony Hutuů prchá západním směrem do Zairu v obavě před odvetnými útoky RPF. Uprchlíci se soustřeďují v táborech v okolí měst Goma a Bukavu. Mají jen něco málo majetku a jsou bez jídla. V Gomě není čistá voda a podmínky v táborech se brzy stávají otřesnými. Tisíce lidí umírá při epidemii cholery, která je způsobena nedostatkem čisté pitné vody a strašnými hygienickými podmínkami. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky a další dobrovolné organizace nejsou na takový nápor uprchlíků připraveni a trvá to dlouhou dobu, než se jim podmínky v uprchlických táborech podaří zlepšit.

OSN posílá vojenské jednotky a reaguje tak na genocidu a podmínky v uprchlických táborech. Přestože pomáhají v přípravě pitné vody a jídla pro uprchlíky, přicházejí příliš pozdě, aby zabránili genocidě. Francouzská vláda posílá nezávislou armádu, aby zřídila bezpečná místa pro vysídlené Hutuje v jihozápadní Rwandě. Mnoho Rwanďanů však pochybuje o francouzských záměrech, protože francouzská vláda předtím dodávala zbraně vládě prezidenta Habyarimany a milicím interhamwe. Věří, že francouzská vláda se snaží pouze posílit svůj vliv ve francouzsky mluvící Africe. Francouzi opouštějí Rwandu v srpnu roku 1994.

Do července se RPF zmocnila kontroly nad hlavním městem Kigali. RPF tvoří novou vládu a přestože zahrnuje i Hutuje, opravdová moc leží na Tutsijích. Naděje na vyřešení konfliktu ve Rwandě se zdá být malá.

1995 Za minulý rok bylo od svých rodin odděleno na 100.000 Rwandských dětí. Červený kříž, Dětská nadace OSN (UNICEF) a Fond na záchranu dětí začínají svízelný proces pátrání po rodičích těchto dětí.

Milice interhamwe se začínají tvořit i v zairských uprchlických táborech. Snaží se zabránit uprchlíkům v návratu do Rwandy. Mnoho organizací dohlížejících nad lidskými právy se obává, že milice interhamwe vytvoří armádu, která vstoupí do Rwandy, což povede k dalšímu zabíjení a pohybu uprchlíků.

Ve Rwandě vzrůstají obavy týkající se dodržování lidských práv. Armáda, která je vedená Tutsiji, je obviněna ze svévolného jednání, nezávislého na vládě. Vojáci také zabíjí přes 1.000 přesídlených Hutuů.

Zaire začíná vyhánět hutujské uprchlíky. Zairská vláda dala na vědomí, že všichni rwandští uprchlíci musí pod hrozbou deportace opustit Zair. Velký počet Hutuů žijících v Zairu, Ugandě a Tanzánii se obává návratu domů kvůli odvetným útokům. Další uprchlíci se nechtějí vrátit domů, protože se aktivně zapojili do zabíjení ve Rwandě.

Přestože mnoho lidí je zadržováno ve rwandských přeplněných věznicích, zatím s žádným z těch, kteří byli obviněni ze zločinu zabití v roce 1994, nebyl zahájen soudní proces. Mnoho lidí cítí, že za genocidu budou obviněni všichni Hutuové, pokud nedojde k soudům s jednotlivci. Zahájení soudních procesů s obviněnými z vražd jednou z podmínek urovnání konfliktu ve Rwandě.

V srpnu roku 1995 je Faustin Twagiramungu, rwandský hutujský ministerský předseda, zbaven svého úřadu poté, co kritizoval armádu. To činí řešení konfliktu ještě složitějším.